1. Diskutujte (před čtením).

7. Piš te

1. Př edstavte si, ž e po smrti pana Vojtí š ka mluví te s bá bou milionovou,,. Co jí ř eknete?

2. Př edstavte si, ž e vá s ně kdo v prá ci nebo ve š kole pomlouvá. Mů ž ete proti tomu ně co dě lat?

3. Jan Neruda použ í vá krá sný jazyk. Ř í ká, ž e pan Vojtí š ek mě l " oblič ej č ervený a zdravý jako nedě lní peč í nka politá má slem" a " kolem bí lé vousy jako hustá smetana". Vymyslete podobná př irovná ní a popiš te ně jaké ho č lově ka.

1. Diskutujte (př ed č tení m).

1. Sbí rá te ně co?

2. Co vš echno lidé sbí rají? Proč to dě lají?

3. Co byste sbí rali, kdybyste mě li č as a pení ze?

4. Sbí rali jste ně kdy kameny u vody nebo na horá ch? Proč?

Hastrman¹

Ať bylo teplo nebo zima, starý pan Rybá ř z Malé Strany chodil vž dycky s kloboukem² v ruce. Byl malý a hubený, nosil zelený kabá t se zlatý mi knoflí ky³a š edé vlasy mě l svá zané do copu - byl to jeden z poslední ch copů ⁴ v Praze. Nemě l rodinu a bydlel v Praze u své neteř e.

Poř á d se usmí val a když mluvil, vž dycky zač í nal komický m hví zdnutí m: " Ď jó... " Chodil č asto na vyhlí dku⁵ nad Prahou. Když tam vidě l ně jaké cizince, kteř í obdivovali krá su mě sta, ř í kal vž dycky: " Ď jó, moř e! - Proč nebydlí me u moř e! "

Pro jeho jmé no, pro ten zelený kabá t a pro to " moř e" jsme mu my dě ti ř í kaly Hastrman. Lidé si vyprá vě li, ž e je pan Rybá ř velmi bohatý. Mě l doma velkou sbí rku drahý ch kamenů ⁶, které prý mě ly pohá dkovou cenu. Vš echny nasbí ral sá m a mě l je doma ve velké č erné skř í ni, v č erný ch krabič ká ch⁷, vyklá daný ch bí lý m sametem.

Jednou jsem u vidě l pana Rybá ř e, jak klidně krá č í dolů Ostruhovou ulicí. Byl sluneč ný srpnový den. Pan Rybá ř nesl jednu z tě ch č erný ch krabic ze své skř í ně. Lidé se za ní m otá č eli.

" Jde se ně kam chlubit⁸, jak je bohatý, " ř ekl pan Herzl z hospody v domě U Dvou slunců.

" O jé, je to s ní m š patné, jde to prodá vat, " volal zase pan Vitouš z obchodu na rohu ulice.

Pan Rybá ř seš el Ostruhovou ulicí, př eš el ná mě stí a veš el do domu, kde bydlel gymnazijní profesor pan Mü hlwenzel, matematik a př í rodově dec⁹.

Pan profesor mě l po obě dě a odpolední m spá nku dobrou ná ladu. " Č í m mů ž u slouž it¹⁰? " zeptal se pana Rybá ř e.

Pan Rybá ř polož il krabici na stů l a otevř el ji. " Já bych - já jen co to tento - jakou to má asi cenu -, " koktal.

Pan profesor vzal jeden kamí nek do ruky. Byl tmavý a tě ž ký.

" To je moldavit¹¹. "

" Jak? "

" Moldavit. "

" Ď jó, moldavit, " hví zdl¹² pan Rybá ř. Bylo na ně m tak trochu vidě t, ž e to slovo slyš í poprvé v ž ivotě?

" Ten by se hodil pro naš i š kolní sbí rku, " ř ekl pan profesor.

" Mohl byste ná m ho prodat. "

" Uvidí me. - Co tak asi - "

" Tř i zlaté byste za ně j dostal. No? "

" Tř i zlaté, " hví zdl tiš e pan Rybá ř. Brada mu klesla na zlatý knoflí k. " A ty ostatní? "

" Chalcedony, jaspisy, ametysty - to nic není. "

Za okamž ik š el pan Rybá ř Ostruhovou ulicí nahoru. Š el smutně, pomalý m krokem. Poprvé v ž ivotě ho sousedi vidě li s kloboukem na hlavě. Š irokou stř echu mě l staž enou do č ela. Nevš í mal si nikoho, nehví zdl ani jednou. Dneska už z domu nevyš el. A byl tak krá sný den!

Byla už skoro pů lnoc. Nebe se modralo jako zrá na, mě sí c zá ř il a hvě zdy se tř epotaly¹³ jako jiskry¹⁴. Petř í n byl pokrytý ná dhernou stř í brnou mlhou, stř í brná zá plava lež ela po celé Praze.

Pan Rybá ř mě l obě okna otevř ená. Stá l u jednoho z nich jako socha. Z dá lky huč ely vltavské jezy¹⁵. Slyš el je stař eč ek?

" Moř e! - Proč tu není moř e! " š eptal.

Snad se v ně m vlnila tesknota¹⁶ jako moř e.

Pak se obrá til od okna. Na podlaze lež ely otevř ené krabice.

Vzal nejbliž š í a vyndal z ní kamí nky. " Fi - oblá zky¹⁷! " a hodil je ven z okna.

Dole zapraskalo sklo. Pan Rybá ř si dneska ani nevzpomně l, ž e je tam sklení k.

" Strý č ku, copak to dě lá te? " Do mí stnosti veš el pan Š ajvl, manž el jeho neteř e.

" Snad nechcete ty krá sné kamí nky vyhá zet vš echny ven? "

Stař ec se dí val k Petř í nu. " Nemá to cenu - oblá zky - "

" Já ví m, ž e moc nestojí, vž dyť to sá m zná m. Ale cenu mají, pro ná s i pro vá s. Vy jste je pracně nasbí ral - strý č ku, nechte je prosí m pro mé dě ti. Budou se na nich uč it, vy jim budete vypravovat - "

" Mysleli jste snad, " š eptal stař ec monotó nně, " ž e jsem bohatý, a já - "

" Strý č ku, " ř ekl pan Š ajvl mě kký m a př itom pevný m hlasem a vzal ho za ruku, " copak nejsme vá mi bohatí? Moje dě ti by nemě ly dě deč ka, moje ž ena by byla bez otce, kdybychom nemě li vá s. Vidí te, jak jsme kolem vá s š ť astní - vy jste naš e pož ehná ní v domě - "

Stař ec znovu př istoupil k oknu. Ú sta se mu zachvě la, v oč í ch cí til nevý slovný ¹⁸tlak¹⁹. Podí val se ven. Nevidě l nic urč ité ho, vš echno se tř pytilo²⁰ jako rozpuš tě ný ²¹ dé mant, vš echno se vlnilo - až k oknu - až do jeho oka - moř e - moř e!

Dá l už poví dat nebudu, dá l už neumí m.

⇐ Предыдущая 12 13 14 15 161718 19 20 21 Следующая ⇒